BOSNA 2026

BOSNA 2026

Adventure Trip – DCXmoto

NO GPS, NO STRESS
MUD AND ROCKS
LESS ASPHALT, MORE ADVENTURE

Sedm dní. Tři motorky. Bosna. Hory, šotolina, kamení, déšť, dobré jídlo, pár pádů a několik setkání, která se naplánovat nedají.

ÚVOD

Co nejméně asfaltu, co nejvíce hor a žádné zbytečné stresování.

Plán byl vlastně jednoduchý: naložit tři motorky, vyrazit na jih a v Bosně hledat cesty, které na běžné mapě často vypadají jen jako tenká čára. Žádná honba za rekordy. Spíš dobrodružství, dobré jídlo a pocit, že každý den může přinést něco, co jsme doma nevymysleli.

Bosna nám nabídla přesně tohle. Šotoliny, kamení, horské pláně, vesnice, opuštěná místa, vodu, prach, déšť, čevapi, kafe a lidi, se kterými se člověk za pár minut začne bavit, jako by se znal roky.

DEN 1 – KONEČNĚ BOSNA

Všechno začalo ještě doma. Tři motorky naložit na přívěs, zkontrolovat kurty, naházet výbavu a vyrazit na jih. Už při pohledu na naložený vlek bylo jasné, že tohle nebude dovolená u bazénu.

Po nočním přejezdu z Čech, s motorkami naloženými na vleku, konečně přijíždíme do Kempu Šefík v oblasti Národního parku Una. Po dlouhé cestě nás vítá Šefík – veselý, usměvavý a pořádně ukecaný člověk, který má evidentně vždycky co vyprávět.

Jenže my jsme do Bosny nepřijeli sedět v kempu. Auto zaparkovat, motorky dolů z vleku, vybalit věci, převléct se do moto oblečení a připravit techniku. Po celé noci v autě konečně startujeme CFMOTO a vyrážíme do prvních bosenských terénů.

První cíl jsou vodopády na řece Una. První kilometry vedou nádhernou krajinou Národního parku Una. Řeka, lesy, malé vesničky a první cesty, na kterých člověk okamžitě pozná, že už není doma. U vodopádů je ale tolik lidí, že se tam dlouho nezdržujeme. Krátce se podíváme, otočíme se a vyrážíme raději hledat místa mimo davy.

Napojíme se na bosenský TET – Trans Euro Trail.

Od té chvíle už se postupně vzdalujeme civilizaci. Asfalt mizí, přibývají šotoliny, lesní cesty a první úseky, kde kolem sebe dlouhé kilometry skoro nikoho nepotkáš. Naším dalším orientačním bodem je Donja Kamenica. Ještě před ní ale začíná terén pořádně přitvrzovat. Cesta se zařezává do lesa, přibývá kamení, prudší výjezdy a utažené serpentiny.

A právě tady přichází Zlatanův první pád celé výpravy. V jedné z kamenitých serpentin mu motorka lehne na bok. Naštěstí nic vážného — zvednout, zkontrolovat, trochu se tomu zasmát a pokračovat dál. Za Donjou Kamenicou pokračujeme nádhernými bosenskými cestami směrem k Rokvići. Lesy se střídají s otevřenou krajinou, chvíli šotolina, chvíli kamení a za každou zatáčkou nový výhled.

 A první den se rozjíždí naplno. 

Za Rokvići už se pomalu začínáme rozhlížet po ubytování. První den máme v rukách i v těle a po nočním přejezdu z Čech a celém dni na motorkách už začíná únava pořádně doléhat. Nakonec nacházíme ubytování v Glamoči. Pěkný domek, celý jen pro nás, takže přesně to, co v tu chvíli potřebujeme. Přijíždíme před dům a čekáme, než se vyřeší předání klíčů. Zlatan komunikuje s panem domácím a zjišťuje, kde klíče vlastně jsou.

A Lukáš?

Ten už toho má dost. Sesedne z motorky, položí se přímo před domem na zem a jednoduše odpočívá. Po noční jízdě autem, vykládání motorek a celém prvním dni v bosenském terénu je úplně KO.

Nakonec se ke klíčům dostaneme, nastěhujeme věci dovnitř a konečně ze sebe shodíme moto oblečení. Jenže den ještě úplně nekončí. Kousek od ubytování nacházíme restauraci a vyrážíme na naše první pořádné bosenské čevapi.

Po celém dni chutnají naprosto dokonale. Večer už jen trochu rumu, krátké zhodnocení prvního dne a spát.

Za sebou máme noční přejezd z Čech, první kilometry kolem Uny, bosenský TET, kamenité serpentiny, Zlatanův první pád, nádherné cesty přes Donju Kamenicu a Rokvići a nakonec dojezd do Glamoče.

První den v Bosně je za námi.

A podle toho, jak jsme večer vypadali, bylo jasné, že nám Bosna hned na úvod dala přesně to, pro co jsme přijeli.

DEN 2 – PŘES HORY DO MOSTARU

Ráno se probouzíme v Glamoči.

Po včerejším náročném prvním dni dáme snídani, sbalíme věci a před odjezdem ještě společnou fotku s panem domácím, který už od rána před domem štípe dřevo. Rozloučíme se, nasedáme na motorky a znovu vyrážíme do terénu.

První zastávkou je vodní plocha Mandek. Část nádrže objíždíme, zastavujeme na mostě na pár fotek a užíváme si klidné ráno. Odtud pokračujeme směrem k Buškému jezeru, kde nás stará cesta přivede ke kamennému mostu přes řeku Ričinu. A právě tady přichází jedna z těch scén, které se nedají naplánovat. Přes most se valí stádo ovcí. Zastavujeme motorky, necháváme je projít a děláme pár fotek. Starý kamenný most, ovce, tři motorky a bosenská krajina kolem nás. Pak pokračujeme dál a začínáme stoupat na Tušnici.

Cesta nahoru je přesně taková, jakou jsme chtěli. Offroad, kamení, šotolina, výjezdy a parádní výhledy. Nahoře se dostáváme k nově budovaným cestám kolem větrných elektráren.

A právě tam proti nám přijíždí známá skupina. Jedna komerční autoškola. Zastavujeme, zdravíme se, prohodíme pár slov a pokračujeme dál. U větrníků pak dáváme krátkou svačinu v přírodě. Jen motorky, hory, vítr a klid.

Po svačině pokračujeme po Blidinjske cestě. V dálce si všimneme malého kostelíčku na kopci. Rozhodnutí je okamžité: „Tam musíme vyjet.“ Odbočujeme, vyjíždíme nahoru a u kostelíčku stavíme všechny tři motorky. Nádherné výhledy, pár fotek a chvíle, kdy není potřeba nikam spěchat. Pak sjíždíme zpátky na trasu a pokračujeme offroadem směrem na Mostar.

Asfalt zase mizí, před námi jsou další horské cesty, šotolina a krajina, která se s každým kilometrem mění. Směr je jasný. Mostar.

Jenže po bosensku samozřejmě ne tou nejkratší cestou. Do Mostaru nakonec dojíždíme unavení, ale spokojení. Najdeme ubytování, shodíme z motorek věci, převlékneme se a vyrážíme do města.

Přichází večeře a večerní procházka Mostarem. Po celém dni v prachu, kamení a horách najednou úplně jiná atmosféra. Uličky, světla, restaurace a večerní ruch města. A právě tady začíná jeden z večerů, na které budeme vzpomínat ještě hodně dlouho.

Legendární večer se Štefanem z Chicaga. Náhodné setkání, které se protáhlo mnohem víc, než jsme původně čekali. Povídání, smích, příběhy, pár drinků a večer, který nakonec dostal vlastní kapitolu celé výpravy.

Druhý den tak začal ranním štípáním dřeva v Glamoči, pokračoval přes Mandek, Buško jezero, kamenný most, ovce, Tušnici a horský offroad… …a skončil v nočním Mostaru se Štefanem z Chicaga.

Bosna zase ukázala, že nejlepší zážitky často vzniknou úplně neplánovaně.

Naše CFMOTO dostávaly tento den přesně to, kvůli čemu jsme je do Bosny přivezli: šotolinu, kamení, výjezdy a prach.

Do půlnoci se Štefan ještě držel. Po půlnoci už byl KO. Asi neměl tolik natrénováno :-)

Poučení dne: „Tempo s klukama z ČECH se drží těžko.“

DEN 3 – HORY, GACKO A LEBRŠNIK

Ráno po večeru se Štefanem nebyl start úplně závodní. Kafe, cola, trochu ticha a chvíli počkat, než se všechny systémy zase připojí k síti. Naštěstí Bosna probouzí člověka rychle.

Ráno vyrážíme z Mostaru, nejdřív doplnit benzín a potom přes Donje Opine vzhůru do hor. Napojíme se na starou cestu směrem na Mali Grad. A hned od začátku je jasné, že to nebude žádná odpočinková vyjížďka. Stará cesta je místy lemovaná kamennými patníky, povrch je rozbitý, plný kamení a serpentiny se prudce zařezávají do svahu.

Hodně drsný a hodně náročný terén.

Právě takové cesty nás ale baví nejvíc. Pomalu stoupáme výš, až se dostáváme do oblasti větrných elektráren a odtud pokračujeme směrem na Forticu. Cílem je Skywalk nad Mostarem. Výhledy odsud jsou naprosto parádní. Mostar máme hluboko pod sebou a kolem se otevírají okolní hory. Nahoře ale pořádně fouká, takže zejména na Skywalku si člověk musí dávat pozor.

Po zastávce na Fortici sjíždíme po asfaltu zpátky směrem k Mostaru. Jenže ani obyčejný asfaltový návrat není v Bosně úplně obyčejný. Cestu nám zablokuje skupina koní. Stojí přes silnici a rozhodně nevypadají, že by nám chtěli dobrovolně uhnout. Zastavujeme, fotíme a čekáme.

Koně jsou očividně zvyklí na lidi a hlavně čekají, že z nás něco dobrého vypadne. Jeden z nich se při focení pustí rovnou do Lukáše a kousne ho do rukávu. Naštěstí jen do oblečení.

Takže místo dramatu je z toho další historka do sbírky.

Jakmile jsme opustili město, znovu přišly hory. Široké šotolinové cesty, kamení, otevřené pláně a nekonečné výhledy.

Pokračujeme dál směrem na Potoči a chytáme cestu označenou R4435A. Na mapě možná působí jako normální komunikace. Ve skutečnosti je to ale šotolina. A to nám samozřejmě vyhovuje.

Postupně se znovu napojujeme na bosenský TET a vyrážíme zpátky nahoru do hor. Další zajímavá zastávka přichází na silnici R436 nad řekou Ljuta. Stojí tady starý částečně zbořený most. Motorky necháváme u cesty a jdeme se po staré části mostu projít pěšky. Čím dál člověk jde, tím víc mu dochází, jaká je pod ním vlastně výška. Rozbitá konstrukce, otevřené údolí a pořádný kus prázdna pod nohama. Trochu na nervy.

Ale rozhodně to stojí za to. Od mostu pokračujeme dál.

Cesta je parádně offroadová – šotolina, kamení, výjezdy a dlouhé úseky téměř bez provozu. Držíme směr přes Nedaviće a dál do oblasti Morine. Tady se krajina úplně mění. Lesy ustupují a před námi se otevírají obrovské horské pláně. Široko daleko téměř nic. Jen cesta, tráva, kopce a naše tři motorky.

Po nádherné šotolině přijíždíme ke Svatovskému groblju. Na první pohled to vypadá, jako by někdo po planině rozházel obrovské kameny.

Ve skutečnosti jde o staré pohřebiště se středověkými kamennými náhrobky – stećky. Zastavujeme, vypínáme motorky a chvíli se mezi nimi procházíme. Uprostřed prázdné horské planiny má tohle místo neuvěřitelnou atmosféru. Jen vítr, hory a kameny, které tu stojí stovky let.

Pak už začíná slunce pomalu klesat. Je čas pokračovat dál. Poslední část cesty tohoto dne míří do Gacka. Do města přijíždíme už za šera.Po celém dni v horách je Gacko úplně jiný svět – staré průmyslové město spojené s rozsáhlou povrchovou těžbou hnědého uhlí.

Najdeme ubytování, odstavíme motorky a konečně ze sebe shodíme věci. Den ale ještě úplně nekončí. Kousek od hotelu nacházíme parádní restauraci. A trefili jsme dobře. Výborná večeře, něco dobrého k pití a konečně chvíle, kdy už nikdo nemusí řešit navigaci, kamení ani další výjezd.

A Lukáš? Ten si dává svoje druhé bosenské čevapi celé výpravy. Po celém dni chutnají ještě o něco líp než ty první. Takhle třetí den zakončujeme přesně, jak se sluší.

Dobré jídlo, vzpomínání na celý den a pocit, že zítra nás čeká zase něco úplně jiného.

Mostar, stará cesta, Skywalk, koně, TET, zbořený most, Morine, stećci a večer čevapi v Gacku.

DEN 4 – SUTJESKA, FOČA, IGMAN A LUKOMIR

Ráno vyrážíme z Gacka směrem na Lebršnik.  Plán je jasný – dostat se co nejvýš a pokračovat až k horskému jezeru. Ještě před ním nás ale čeká první pořádná zkouška dne. Nad námi je vrchol s vysílačem. A cesta k němu je opravdu drsná. Prudké stoupání, velké kameny, rozbitá cesta a úseky, kde člověk musí každou stopu vybírat dopředu. Motorky dostávají zabrat a my samozřejmě taky.

A právě v jednom z nejtěžších úseků přichází další Zlatanův moment. Motorka jde znovu na bok. Tentokrát už ale není moc co řešit. Terén je opravdu těžký a stačí malá chyba, kámen pod kolem nebo ztráta rovnováhy.

Takže motorku chvíli necháváme odpočinout, Zlatan si taky na moment vydechne, společně ji zvedneme a pokračujeme dál. Bez zranění, bez dramatu. Jen další připomínka, že výjezd na Lebršnik není žádná vyhlídková šotolina. Čím jsme výš, tím víc se cesta mění v poctivý horský offroad. K vysílači se škrábeme pomalu, ale jistě.

A už teď je jasné, že Lebršnik nám dneska dává opravdu hodně.

Po návratu z Lebršniku už jsme měli pořádný hlad. Sjeli jsme na hlavní tah a u Sastavců nedaleko Grabu, kde se Jabušnica vlévá do Sutjesky, jsme zastavili v malém bistru nad mostem. Paní nás hned upozornila: „Kafe vám neuvařím, nejde elektrika.“ Chvíli to vypadalo bledě, pak se ale zamyslela a dodala, že všechno udělá na plynu. Výběr byl jednoduchý – čevapi. Pro Lukáše už třetí na výpravě. A byly výborné. Během čekání jsme se navíc mazlili s velmi přítulnou potulnou kočkou. 

Po obědě jsme pokračovali na Foču. Motorky už byly doslova koule bláta, takže přišla myčka a wapka. Pod proudem vody z nich zase začaly vylézat plasty, kola a motor. Na pár minut byly znovu čisté.

Ještě před návratem na TET jsme Lukášovi zajeli ukázat písečné pyramidy u Foči. Po horách, kamení a blátě to byla úplně jiná Bosna – zvláštní pískové věže, krátká procházka a pár fotek.

Písečné pyramidy u Foči – krátká zastávka po mytí motorek.

Potom jsme znovu hledali napojení na TET a pokračovali směrem k Igmanu. Hotel Igman vznikl pro zimní olympijské hry v Sarajevu v roce 1984. Během války byl těžce poškozen a dnes z něj zůstala obrovská betonová kostra – působivá, ale zároveň smutná připomínka historie.

My s Lukášem jsme si hotel prošli celý a dostali se až na střechu. Zlatan má z podobných opuštěných míst respekt, takže zůstal dole u motorek, vytáhl dron a celý areál natáčel z výšky.

Jedním z nejsilnějších detailů jsou sloupy a stěny polepené stovkami samolepek cestovatelů a motorkářů z celé Evropy. Člověk okamžitě ví, že sem před ním dorazily stovky dalších lidí se stejnou touhou dostat se někam mimo běžné turistické trasy.

Hotel Igman – jeden ze sloupů pokrytých cestovatelskými samolepkami.

Uvnitř zničeného Hotelu Igman. Betonová kostra a stopy cestovatelů z celého světa.

Od Igmanu jsme sjeli k zimnímu sportovnímu areálu, nakoupili něco k jídlu a pak už opustili asfalt. Čekala nás parádní šotolinová cesta směrem na Lukomir.

Zhruba v půlce jsme zastavili u pasoucích se koní. Po ruinách hotelu najednou úplně jiný svět: hory, tráva, koně a cesta před námi. Chvíli jsme je hladili a jen si užívali klid.

V Lukomiru jsme se ubytovali v Etno House a večer vyrazili na procházku. Vystoupali jsme nad vesnici a měli štěstí na nádherný západ slunce. Zlatan znovu vytáhl dron a natočil celý Lukomir z výšky. My jsme mezitím fotili staré ploty, kameny, zídky a další drobnosti, které tu atmosféru vystihují.

Tady člověku dochází, proč se o Lukomiru mluví jako o konci světa. Jenže tenhle konec světa je nádherný.

„Konec světa? Možná. Ale nádherný.“

DEN 5 – Z LUKOMIRU NA BJELAŠNICU

Ráno nás v Etno House čekala snídaně od pana domácího a samozřejmě kafe. Venku byla pořádná zima, takže jsme se oblékli skoro zimně. Jenže po pár kilometrech už bylo teplo, bundy šly dolů a dál jsme pokračovali jen v dresech.

Těsně pod vrcholem Bjelašnice jsme ještě odbočili doleva k opuštěné vojenské základně. Prošli jsme si prázdné budovy v horách a pak se vrátili zpátky na hlavní trasu.

Nahoře na Bjelašnici jsme potkali větší německou výpravu. Jedna z žen působila jako vedoucí skupiny a se Zlatanem se hned dala do řeči. Zlatan umí dobře německy, takže tentokrát jsme měli vlastního tlumočníka přímo v týmu. Paní si nás všechny tři fotila s motorkami a se zájmem poslouchala, odkud jedeme a co máme za sebou.

Po chvíli se naše cesty zase rozdělily a my pokračovali po drsnější trase. Přesně ten typ cesty, kde se střídá šotolina, kamení, prudší výjezdy a místa, na kterých se člověk zase jednou přesvědčí, že mapa a realita nejsou totéž.

Přes Vranicu k Prokoškému jezeru

Cesta přes horu Vranica začíná být opravdu hodně rozbitá. Místy už to není ani klasický adventure offroad, ale skoro motokros. Hluboké koleje vymleté vodou, kamení, prudší pasáže a úseky, kde člověk musí hlídat stopu skoro na každý metr. A právě v jedné z těch hlubších kolejí přichází Lukášův pád. Přední kolo se chytí do vymleté stopy, motorka jde na bok a bohužel padá přesně na láhev s pitím a ta exploduje, láhev byla přesně na správném místě :-).

Na videu je krásně vidět celý průběh pádu. Včetně komentáře, který už je o něco méně vhodný k publikování. 😄

Naštěstí se nic vážného nestalo. Motorku zvedneme, zkontrolujeme, že je všechno v pořádku, a pokračujeme dál. Jenže Vranica ještě neřekla poslední slovo.

O chvíli později přichází řada i na mě. V jednom z dalších rozbitých kamenitých úseků ztrácím rovnováhu a motorka se poroučí na bok. Žádná velká rána ani drama. Prostě další chvíle, kdy bosenský terén ukázal, že stačí jeden špatně trefený kámen nebo kolej a člověk má hned o další fotku do cestopisu postaráno. Naštěstí se nic nestalo ani mně, ani motorce. Chvíli vydýchat, zvednout ji zpátky na kola, zkontrolovat, že je všechno v pořádku, a zase pokračujeme dál.

Cestou směrem k Prokoškému jezeru si ale začínáme všímat ještě jedné věci. Na cestě a kolem ní se objevuje několik poměrně velkých hromad černého trusu. (foto máme, ale...)

Samozřejmě začíná okamžitá debata. „Co tohle sakra bylo za zvíře?“ Chvíli padají různé teorie, až nám dochází, že podle všeho jde o medvědí výkaly. A najednou člověk začne okolní les vnímat trochu jinak. Do té chvíle řešíš hlavně kamení, koleje, výjezdy a kudy vede správná stopa. A pak ti dojde, že někde kolem sebe možná vůbec nejsi sám. Medvěda jsme naštěstí nepotkali, ale stop po něm bylo dost na to, abychom věděli, že v těchhle horách opravdu jsou.

Takže malá poznámka pro každého, kdo se sem někdy vydá: Bosenské hory jsou nádherné. Ale bacha – jsou tam i medvědi.

Pak už pokračujeme dál až k Prokoškému jezeru. Místo vysoko v horách, obklopené malými dřevěnými domky a nádhernou krajinou. Už při příjezdu je jasné, že tady funguje život úplně jinak než dole ve městě. Místní nám téměř okamžitě nabízejí, že můžeme zůstat přes noc.

A popravdě – atmosféru to má.

Jenže po drsném dni na motorce máme jeden poměrně zásadní požadavek.

Sprchu.

A právě ta je problém. Ve vesnici není elektřina, tak není ani teplá voda.

Takže přes veškerou romantiku Prokoškého jezera, horské chaty a nádhernou přírodu nakonec pokračujeme dál směrem do Fojnice.

Tam jsme konečně našli ubytování, odstavili motorky a dali si to, co už po celém dni v prachu, kamení a horském terénu mělo skoro cenu zlata: sprchu.

Pak přišla na řadu večeře. Šli jsme do města a podle recenzí na výborný burger, na který se vzpomíná stejně dobře jako na některé horské úseky. Po celém dni na motorce chutnal opravdu skvěle.

A protože ještě nebyl čas zalézt, zakončili jsme den procházkou po lázeňském městě Fojnica. Po divokých horských cestách, Vranici, pádech, medvědích stopách a Prokoškém jezeru působila večerní Fojnica úplně jinak — klid, město, světla a chvíle, kdy už se nikam nespěchá.

Takže den nakonec neskončil někde v horách. Skončil sprchou, výborným burgerem a večerní procházkou po Fojnici.

Hláška dne:
„Přes den kamení, Vranica, medvědi a Prokoško jezero. Večer sprcha, burger a lázeňská Fojnica.“

DEN 6 – VODA, JAJCE A BOSENSKÉ STOPY VÁLKY

Podle předpovědi mělo pršet jen dvě až tři hodiny, takže nebylo co řešit. Navlékli jsme nepromoky, nastartovali motorky a vyrazili. Tentokrát jsme velkou část cesty jeli po silnici směrem na Travnik, ale postupně jsme se zase dostávali do hor.

Počasí bylo šedivé, mraky visely nízko a celý den měl najednou úplně jinou atmosféru než předchozí slunečné horské přejezdy. Pak jsme projeli vesnicí Bučići. Tady se nálada změnila ještě víc. Kolem cesty stály domy bez střech, opuštěné a místy úplně zničené. Člověk se jen rozhlédne kolem sebe a hlavou mu proběhne: „Tady to muselo být hodně drsný.“

Po několika dnech, kdy jsme Bosnu vnímali hlavně přes nádhernou přírodu, hory a lidi, nám tohle místo připomnělo i její druhou tvář.

Pak jsme zase nastartovali a pokračovali dál. Postupně jsme sjeli z hor a v Magarovci přišla přesně ta zastávka, kterou jsme po mokrém ránu potřebovali. Polévka, klobásy, čevapi a chvíle v teple.

Po několika hodinách v nepromocích chutnalo jednoduché teplé jídlo úplně dokonale. Ruce rozmrzly, nálada se zvedla a mohlo se pokračovat.

Dalším cílem bylo Jajce. Po příjezdu jsme nejdřív zastavili na vyhlídce u známého vodopádu Pliva. Motorky stranou, chvíli se projít a pořádně si ten pohled užít. Odtud jsme pokračovali dál a cestou narazili ještě na menší vodopád s dřevěnými lávkami, mostky a ochozy. Úplně jiný charakter než velká Pliva, ale rozhodně místo, které stojí za zastavení a projití pěšky. 

Pak už to byl jen kousek k našemu ubytování. Vybalili jsme věci, shodili z motorek všechno zbytečné a najednou byly naše CFMOTO zase o poznání lehčí. Takže místo odpočinku jsme znovu sedli do sedel. Tentokrát už jen nalehko a vyrazili jsme k vodním mlýnkům na Plivských jezerech. Tam už nebylo potřeba nikam spěchat. Motorky zaparkovat, projít se mezi starými dřevěnými mlýnky, podívat se kolem a trochu si odpočinout po celém dni. Cestou zpátky jsme ještě doplnili zásoby.

Ráno déšť a nepromoky. Přes den ponuré Bučići, teplé jídlo v Magarovci, vodopády a Jajce. Večer mlýnky a rum. Bosna zase během jediného dne ukázala několik úplně rozdílných tváří.

Večer přišel čas den nějak uzavřít. A na stole se objevila láhev Maraska Rumu. Den, který začal mokrou silnicí, tak skončil výrazně příjemněji.„Když celý den teče voda kolem tebe, večer už může téct něco trochu silnějšího.“

Hláška dne:
„Ráno nepromoky, přes den vodopády a večer rum. Hlavně že jsme zase někde dojeli.“

DEN 7 – ŠATORSKÉ JEZERO A POSLEDNÍ DEN V BOSNĚ

Ráno jsme vyrazili z Jajce po silnici R410 směrem na Dražići. Postupně jsme opustili asfalt a za Dražići pokračovali lesem a offroadem směrem přes bosenské hory.

Cestou jsme u Pesjaku znovu narazili na malý dřevěný kostelík. A Zlatan samozřejmě neodolal. Zastavili jsme, šel ke zvonu a za chvíli už se jeho zvonění neslo okolním lesem. Kde je zvon, tam Zlatan zvoní.

Pak jsme pokračovali dál až k Šatorskému jezeru. U něj stojí známá chata polepená cestovatelskými samolepkami. Samotné jezero, schované pod horskými svahy, patřilo k místům, kde člověk plánuje krátkou pauzu a nakonec se mu vůbec nechce odjet.

Od jezera jsme pokračovali znovu terénem až na asfalt. V oblasti nedaleko Bosanského Grahova, už blízko chorvatské hranice, jsme projeli přes malou osadu Blešići. Opuštěné a vypálené domy působí i po desítkách let jako místo, kde se zastavil čas. Po krásných horách a jezerech je to silný kontrast a připomínka války, jejíž stopy jsou v některých částech Bosny pořád vidět.

V Bosanském Grahovu jsme na křižovatce zastavili u benzínové pumpy, natankovali a přesunuli se naproti na oběd. A přišla malá cestovatelská senzace: Lukáš si nedal čevapi. Dal si hamburger. Zlatan si objednal klobásy a já šašlik. Dotankováno do nádrže i do žaludku.

Pak už jsme mířili definitivně zpátky do Národního parku Una, k osadě Orašac a do Kempu Šefík, kde na nás čekalo auto s přívěsem. Motorky jsme naložili, věci sbalili a tím skončil poslední den na motorkách.

Šefík nám domluvil spaní hned vedle u místní paní. Ubytování vypadalo pěkně, ale v noci jsme zjistili, že je to tak trochu ledový palác. Než jsme ale zalehli, čekal nás ještě poslední večer se Šefíkem.

Seděli jsme, povídali si a probrali snad všechno možné. Šefík ukazoval fotografie, mimo jiné i snímek s českým prezidentem, a samozřejmě se nezapomněl pochlubit, že na něj má telefonní číslo. Pak se rozhovor stočil k podnikání: chtěl by stroj na točenou zmrzlinu, takže jsme začali vymýšlet, jak ho sehnat v Česku a dopravit do Bosny. Z motovýpravy byl najednou skoro mezinárodní zmrzlinový byznys.

U toho padlo zhruba deset Heinekenů a Lukáš si symbolicky objednal poslední čevapi celé výpravy. Tím se jeho bosenská čevapová série definitivně uzavřela.

Poslední večer v Kempu Šefík – motorky už naložené a u stolu se řeší všechno od Bosny až po stroj na točenou zmrzlinu.

NÁVRAT DOMŮ

Neděle – poslední kilometry výpravy

V neděli ráno jsme pobalili poslední věci a vyrazili zpátky do Čech. Cesta ubíhala parádně a bez větších komplikací.

V Maďarsku jsme zastavili na oběd v obci Bagod. Trefa to byla výborná: obrovské porce, skvělé jídlo a přitom úplně přijatelné ceny.

Zlatan se odvážil nejvíc a objednal si místní specialitu – jelení guláš s maďarskými noky. Já s Lukášem tolik odvahy neměl a drželi jsme se jistoty v podobě smaženého jídla. Ale ať už jelen, nebo smažené, všechno bylo výborné.

Maďarský oběd v Bagodu – obrovské porce za příjemnou cenu.

Zbytek cesty už proběhl v klidu a večer jsme byli doma. Tím se Bosna 2026 definitivně uzavřela.

MOTORKY – CO UKÁZALA BOSNA

Ve velké pochvale musí skončit i naše motorky. CFMOTO 800MT-X se ukázala jako skvělá volba nejen na dlouhé přejezdy, ale i do náročného terénu. Velkou výhodou je nízko uložená palivová nádrž, díky které má motorka příjemně nízké těžiště a i přes svou velikost se dobře ovládá.

K tomu přidává velké zdvihy podvozku, dostatek výkonu, stabilitu a obrovskou univerzálnost. Jeden den zvládne dlouhý asfaltový přejezd a druhý den se bez řečí pustí do kamenitého horského výjezdu.

CFMOTO 450MT se rozhodně nenechala zahanbit. V těžším terénu těží z nižší hmotnosti a lehkého ovládání a ukázala, že ani proti větší 800MT-X nemusí být v nevýhodě.

Každá z těch motorek má jiný charakter, ale obě zvládly všechno, co jsme jim naložili. Hory, kamení, bláto, šotoliny i dlouhé přejezdy. A přesně to jsme od nich chtěli.

BOSNA 2026 – KONEC CESTY

Sedm dní uteklo neuvěřitelně rychle. Viděli jsme horské vesnice, planiny, jezera, vodopády, staré mlýny, opuštěné budovy, stopy války i nekonečné šotolinové cesty.

Někdy svítilo slunce. Někdy pršelo. Někdy jsme věděli přesně, kam jedeme. A někdy jsme prostě jeli.

Potkali jsme další motorkáře, místní lidi, koně, ovce, potulnou kočku, Němce na Bjelašnici, Štefana z Chicaga i Šefíka v Orašci. Nějaká motorka si lehla, Zlatan si zazvonil, motorky jsme umyli, abychom je za chvíli zase zašpinili, a Lukáš snědl tolik čevapů, že se z toho stala samostatná dějová linka.

Nešlo o to objet co nejvíc turistických atrakcí. Nešlo ani o počet kilometrů. Šlo o cestu samotnou – o místa, kam vede jen šotolina, o okamžiky, které nevymyslíš dopředu, a o lidi, které potkáš náhodou.

Adventure Trip – DCXmoto – Bosnia 2026
NO GPS, NO STRESS
MUD AND ROCKS
LESS ASPHALT, MORE ADVENTURE

A Bosna? Tam jsme rozhodně nebyli naposledy.